Různé

Co je masopust? 
(Vostatke, Fašank, morav. Voračky, Voráčí, Končiny, či karneval) je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a Postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna) má pevné datum, tak jeho konec je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Nejde o církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře. Masopust vychází především z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva jako je Bakchus. 
Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý jsou zvány končiny, ostatky, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou. Název karneval je synonymem masopustu (z italského carnevale, vlastně „maso pryč“).
„Hahahahahahahahahaha!“ – jeden z masopustních zvyků na venkově je zasmát se na návsi na „celé kolo“.
Masopust, a zvláště několik posledních dní tohoto období (fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny, konec masopustu), byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. V době masopustu se na královském dvoře konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnici vepřové hody. Těm, kdo se slávy nezúčastnil, se posílala bohatá výslužka, kdysi na Moravě zvaná „šperky“ a v Čechách „zabijačka“. Výslužka většinou obsahovala ostatky, huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar, škvarky.
Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Druhý den (na Popeleční středu) naposledy se konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přísně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory.
V některých regionech (Chodsko, Doudlebsko, Hlinecko, Strání aj.) je součástí oslav obřadní průvod masek, který obchází s muzikou vesnicí. Tento akt konají zvlášť vypravené skupiny lidí ve specifickém ustrojení a se specifickým chováním, mající dlouhou tradici. Do průvodu bývá zařazováno i několik tradičních masek, které se objevují každoročně. Mezi ně patří např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších. 
Mnohde se vybírá do košíku kořalka, vejce, slanina, koblihy nebo Boží milosti. Ty jsou později společně konzumovány v hospodě během večerní zábavy.
V některých obchůzkách se dostává do ústřední role tanec, především obřadní tance mladíků, zvaných ve Strání „pod šable“. Podobně tančí u každého domu na Uherskobrodsku „bobkovníci“, na Hlinecku „Turci“. Při večerní zábavě se konají další obřadní tance, například „na len“, „na konopě“, „žabská“ apod.
V mnoha dalších lokalitách se koná obchůzka bez těchto obřadních prvků a je tak již jen prezentací masek a formou venkovské (eventuálně i městské) lidové zábavy, která se váže k určitému datu.
Zachoval se kronikářský záznam, že český král Vladislav II. k sobě pozval měšťany a slavil s nimi po tři dny masopust. Součástí programu byl pochodňový tanec.
(zdroj: Wikipedia a www.alik.cz)

K tradici masopustního průvodu 
Průvody maškar obvykle neměly závazná pravidla. V každém kraji a někdy i v každé vsi byly jiné. Uplatňovaly se dobové módní vlivy, venkov leccos převzal z města i od sousedů z vedlejší vesnice. Pro všechny bylo ale společné, že průvod masek zakončoval rozjásané období masopustu.
Soutěžilo se, kdo bude mít lepší a vynalézavější masku, kdo provede větší skopičinu a pobaví vděčné diváky. Většinou se jednalo o obchůzku od domu k domu, přičemž se zpívalo, tancovalo a žertovalo na adresu jejich obyvatel. Někdy se žertování neomezilo jen na slovní zlomyslnosti, ale došlo i na mazání sazemi a házení do sněhu. Mnohá hospodyně nelibě nesla nepořádek, který maškarádi dokázali natropit. Neprováděli však jen zlomyslnosti. Vždy popřáli úspěšný hospodářský rok, zdravý a plodný dobytek. Pokud bychom zašli dál do minulosti, patřila k vinšování i přání z oblasti plodnosti žen i mužů. Případné drsnější průpovídky se vždy balily do náznaků a narážek. I tak zůstal smysl poskakování masky medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, symbolických polibků a poplácávání celkem jednoznačný.
Obchůzky o masopustu se udržují v nezměněné podobě po několik generací. Prokazatelně od poloviny 19. století, ale tradice je mnohem starší. Některé záznamy v kronikách dokazují, že masopust se slavil už v době o několik století dříve. Navíc i podoba masek, stejně jako jejich funkce je prakticky beze změn. Masky byly vlastnictvím jednotlivců (v rodinách se tradičně dědily), kteří se za ně jednou v roce převlékají. Masopustní obchůzky nikdo neorganizoval, jednalo se o spontánní záležitost obyvatel. Podoba masek a jejich funkce je jedinečná. Masopust se dnes koná většinou o víkendu před popeleční středou. 
Masopustní zvyky byly rozšířeny po všech krajích. Některé byly pouze místní, některé se udržovaly všude. Vlastní masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.
Masopustní zvyky byly vždy spojené s maškarami a výstupy. Masky byly všude pohoštěny a ještě dostávaly výslužku, jídlo i peníze. Ty se pak společně propily v hospodě – proto také bývali hospodáři štědří.

Tancování s medvědem
Medvěd je snad jediná maska, o níž víme, že patří k nejstarším a její historie je mimořádně dlouhá. Nechybí skoro v žádném masopustním průvodu. Maska je poměrně náročná a tvoří ji bud obrácený kožich (původně určitě pravá kůže z medvěda nebo jiného zvířete), anebo oděv z pytloviny, pošitý či omotaný slámou nebo hrachovinou. Hrachovina (usušené stonky hrachu) se s oblibou používala už od středověku. Hrách byl běžnou plodinou, a proto zbývaly po sklizni lusků stonky, jež se sušily. Na maskách vypadaly dekorativně. Celou masku by měla korunovat medvědí hlava, slaměná špičatá čepice, případně slaměný ocas nebo zvonec.
Medvěd většinou nechodí sám, ale spolu s medvědářem, který ho vodí na řetěze a občas přetáhne býkovcem. Naoko ho tak trestá za neposlušnost, mručení, skákání a vrážení do lidí. Ze starých záznamů je patrné, že kdysi chodil medvěd po čtyřech. U tlamy míval velký zámek s řetězem, při každé zastávce se zvedl na zadní a tancoval, k čemuž mu medvědář hrál na píšťalu. Zastávek nebylo málo, a tak někdy medvěda vozili. Ženy a dívky z každého domu si s ním musely zatancovat; odmítnout nešlo, i když byl někdy příliš dotěrný a rozverný. Ženy často při tanci vyskakovaly vysoko, to aby jim vyrostl vysoký len nebo konopí. Zvyk „skákání na len a konopí“ který se později uplatňoval i při posvícenských tanečních zábavách, je pravděpodobně velmi starý. 
Hospodyně se vždycky snažily medvědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, kterou pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. Medvědi se bránili tím, že mezi hrachovinu ukryli pichlavé trní, aby jim alespoň kousek „obleku“ zbyl. Medvědi se těšili hlavně na oblíbený zvyk popadnout některou z přihlížejících dívek a žen a vyválet ji na zemi ve sněhu. Nenapadne-li v masopustních dnech sníh, bývají medvědi smutní, protože o tuto zábavu přijdou.
I tak zůstal smysl poskakování masky medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, u symbolických polibků a poplácávání celkem jednoznačný – přání a vinšování k plodnosti mužů a žen. Průvod byl ukončen „zastřelením“ Medvěda, jemuž se předtím četl barvitý rozsudek. 

Pochování basy 
Poslední masopustní den, úterý před Popeleční středou, končíval pochováním basy. Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později. 
Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Někteří měli nadto ještě v mysli hluboko zasutou prastarou pověru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.
Tím skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlouhých 40 dnů. Věřící se během něho měli připravovat na největší křesťanský svátek -Velikonoce.
Život se vrátil do klidných kolejí a na tanec, pití a hodování mohli lidé jen vzpomínat. Většina věřících dodržovala církevní půst.
(zdroj:www.brtpichlavec.sweb.cz)